Salar de Uyuni je se svou rozlohou 10 582 km² největší solná pláň na světě a díky své nadmořské výšce 3 650 m se také jedná o nejvýše položenou solnou pláň na světě, nacházející se na jihozápadě Bolívie. Krása surové krajiny dělá ze Salaru jednu z nejkrásnějších podívaných v Jižní Americe a místo, které vám vyrazí dech. Salar de Uyuni je pozůstatkem obrovského slaného jezera Lago Minchin z dob pleistocénu a dnes jde o nekonečně rovnou krajinu pokrytou solnou krustou, na které se sem tam vynořý malý ostrůvek. Kilometry rovné bílé krajiny připomínají za sucha cestu na severní pól a pokud se tam vydáte po dešti, můžete tu zažít největší přírodní zrcadlo na světě, kdy se obloha odráží ve vrstvě vody na solném povrchu. Jak vypadal první den našeho třídenního výletu s agenturou Salt Andes Expedition v listopadu 2015, a co skrývá magický Salar de Uyuni, se dočtete v tomto článku. Pokud hledáte praktické informace o tom, jak se tam dostat, kdy jet, co s sebou, jak si vybrat agenturu a na co si dát pozor, přečtěte si mého Rychlého průvodce výlety na bolivijský Salar.
Příjezd od Uyuni
Po celonoční jízdě autobusem z La Paz jsme v 6 ráno přijeli do Uyuni. V průvodci nám to naservírovali jako příjezd do apokalyptické vesnice, ze které není návratu. Říkali jsme si, že Routard občas přehání, ale musím říct, že v 6 hodin ráno vypadá Uyuni jako místo, kde se zastavil čas. Představte si zchátralou vesnici, kde se po lidech slehla zem. Během noci tu pěkně tuhne a to i v létě – Uyuni se totiž nachází ve výšce 3 650 m nad mořem. Po příjezdu se celý rozespalý autobus vydá do jediné otevřené kavárny, kde vám za turistické ceny připraví teplé nápoje a něco k snídani. Kanceláře tour operátorů, které pořádají exkurze na Salar, tu otevírají dveře mezi 8-9. hodinou, a tak si tu lidé alespoň trochu zkrátí čekání.
Po snídani se vydáme se jako první do Andes Salt Expedition, kde jsou velice příjemní a navíc se tam ve stejný čas ukážou lidé, se kterýma jsme se seznámili již v autobusu z La Paz. Jeden francouzský pár Helene a Pierre, jeden Angličan žijící v Bruselu a nakonec přijde ještě jedna Portugalka, která si výlet zarezervovala přes internet. A tak utvoříme šestici a fajn partu pro náš třídenní výlet na Salar a Sud-Lípez.
Náš průvodce, řidič, mechanik, kuchař a bůh ví co ještě, prostě Lorenzo, přijel asi v 10:30 v červeném džípu, na který jsme na střechu naložili bágly, vtěsnali se dovnitř a vydali se směrem hřbitov vlaků. Zdál se být pohodářem, který se pořád usmíval a občas i pořádně smál a to zejména, když mu nikdo nerozuměl nebo když vypustil ducha a my vzadu v autě padali omámeni smradem. Lorenzo měl na CDčku výběr 7-10 let starých disko hitů, které jsme byli nuceni poslouchat dokola celé tři dny, jelikož kromě řízení v autě nic nefungovalo. Jinak byl Lorenzo vynikající průvodce – výborně vařil, všude nám stavěl a měl s námi ohromnou trpělivost (kromě momentu, kdy nás v brzkých hodinách tahal z postele a svítil každému baterkou do očí). 🙂
Vlakový hřbitov (Cementario de trenes)
Necelé3 km od Uyuni se v rozprostírající pouštní krajině nachází pár zchátralých a zrezavělých parních lokomotiv, které mezi léty 1930 a 1940 transportovaly vytěžený materiál do Chile a Brazílie. Routard to opět zabil termínem něco na způsob Mad Max. 🙂 Mě sice nějaký hřbitov nezajímal, ale lokomotivy jsou dost fotogenické, tak po nich turisté lezou a různě je prolézají a mají z toho ohromnou radost a já ji měla nakonec taky.
Colchani
Pokračujeme do další vesničky, kde se zastavil čas. Je tu nicméně jakési minimuzeum se sochami ze soli a cesta k němu je lemována stánky prodejců s ručně vyráběnými předměty od oblečení po malé suvenýry. A také auta, která převážejí sůl.
Solná pláň Salar de Uyuni
Písečná krajina se pomalu přeměňuje na solnou plochu, i když zatím ne tak čistě bílou, jak jsme si představovali. To proto, že za poslední dny sem vítr nafoukal písek z nedaleké pouště. Bílé kužely soli jsou výsledek práce dělníků, kteří pracně sůl dolují a jsou za to mizerně placeni. Jsou placeni tak málo, že si to leckdo z nás, kdo to teď čte, nedokáže představit – dostávají 6 Bs za tunu soli. Kvůli slunci, které tu nesmírně praží, si musí si zakrývat hlavu a nosit černé brýle, mají spálené ruce a nohy, také dost rozleptané od soli. Je to příšerné. Tyhle kužely stavějí proto, aby se sůl alespoň částečně vysušila, než půjde na transport.
Nedaleko jsou tzv. ojos de sal – hluboké otvory, odkud uniká síra z vulkánů.
Popojíždíme dál, kde už nevidíme nic jiného, než neskutečně plochou bílou plochu a horizont téměř v nekonečnu. Země se proměnila v halucinující solnou desku, která vám pod nohama křupe jako sněhová krusta na ledem zamrzlé řece. Na povrch use vytvářejí přenádherné geometrické obrazce.
Tady Lorenzo otevírá kufr, který je plný jídla, a servíruje nám první chod. Všichni měli lamu až na mě – já měla vaječnou omeletu s quinoou a zeleninou. Jako dezert byl banán. Všem nám chutná a Lorenzo se červená. 🙂
Isla Inca Huasi
Rozlehlá bílá plocha je pozůstatkem jezera z dob pleistocénu Lago Minchin a tak se občas na té obrovské bílé ploše objeví nějaký ostrůvek. Z nenadání se před námi vynořuje ostrůvek Inca Huasi porostlý kaktusy a kameny, jež jsou pozůstatky korálů z dob, kdy byl Salar velikým slaným jezerem. Po uhrazení vstupného 30 Bs si můžeme udělat menší 45-minutovou procházku a navštívit třeba malinké muzeum tradičních ceremoniálů. Ale především je odsud nádherný výhled na nekončící bílou pláň.
Lorenzo nás bere na další krásná místa uprostřed Salaru, kde ohromeni úžasem fotíme jak diví. Je to tady, kde můžete zažít největší přírodní zrcadlo na světě, pokud se sem dostanete v době, kdy tu prší. To pak má Salar de Uyuni úplně jiný nádech!
Opouštíme solnou pláň Salar de Uyuni a po cestě autem vidíme okolní kopce jakoby se vynořovaly z vodní hladiny a odrážely se na ní. Solná plochá krajina se pomalu mění na pouštní krajinu s vulkány a ztrácí na bělosti.
Večer přijíždíme do jakéhosi solného hostelu v San Juan, kde jsou stěny i podlaha ze soli. Uvítají nás tu čajem a sušenkami. Po večeři se vydáváme hledat nějaký bar, který ovšem nenajdeme. Každý, koho se zeptáme, nás posílá jinam. Je již úplná tma a tak alespoň při našem vandrování pozorujeme hvězdy – jsme v nadmořské výšce zhruba 3650 m a hvězdy se zdají být tak blízko – je to nádhera. Nakonec se přeci jen vrátíme včas a jdeme spát. Ráno nás totiž čeká další dobrodružství v oblasti Sud-Lípez, ale o tom až v příštím článku! 🙂
Výlet na Salar nás ohromil – tisíce kilometrů rovné solné krajiny, kde sněhově bílá kontrastuje se sytě modrou oblohou, ostrov porostlý kaktusy, zchátralé parní lokomotivy, koleje vedoucí do nekonečna, to vše nám zůstane v krásných vzpomínkách. Bílou pohádku narušuje jen fakt, že krajině solných plání Salar de Uyuni hrozí nebezpečí. Pod solnou krustou se totiž nachází největší zásoby lithia na světě, možná naděje na lepší zítřky země. Vzhledem k tomu, že se jedná o chráněnou oblast, potřebná infrastruktura na těžební práce zde zatím nebyla vybudována, nicméně současná vláda plánuje terén pořádně prozkoumat. Je jasné, že až dostane povolení a podaří se jí místní přesvědčit, jaké bohatství se tam skrývá, vyrostou tu s největší pravděpodobností továrny a silnice, což zničí krásu této magické krajiny.
Navštívili jste Salar de Uyuni? Jaké byly vaše dojmy?