Jak jsem v Lisabonu jedla jako místní se Secret Food Tours

Minulý týden jsem se konečně podívala do Lisabonu. I když, měla bych spíš říct, že jsem si ho pěkně zažila. Stihla jsem toho celkem hodně a byl i čas na to si město pořádně užít tak, jako místní. Od chození po památkách, vandrování po městě o samotě až po plánované akce či spontánní setkání. No a rozhodně došlo i na jídlo. Nebudu lhát, plán se tak trochu točil kolem toho, co budu kde jíst. 🙂 Když cestuju, ráda ochutnávám místní kuchyni tam, kam chodí jíst místní. Ale pravou chuť Lisabonu bych asi nikdy nezažila, kdybych 3,5 hodiny nestrávila ve společnosti Portugalky Carmen, která v rámci Secret Food Tours organizuje pochůzky po podnicích, které pečlivě vybírá dle dlouholetých zkušeností.

Naštěstí mohou food tour adaptovat i pro exoty jako jsem třeba já – vegetariánka, která „pod nátlakem“ minulých cest do Španělska začala jíst i nějaké ryby, ale jen tepelně upravené a mořkým plodům stále neholduje. Pěkný oříšek to byl, ale nakonec se povedlo a chobotnici jsem do sebe nikde stylem Mr. Beana cpát nemusela. 🙂 Food tour může být adaptovaná i jiným dietám kromě veganské, jelikož portugalská kuchyně je založená na rybách, masu, zelenině, vejcích a mléčných výrobcích. 

S Carmen jsme se potkaly v sobotu ráno před obloukem na Praça de Comercio, jedním z častých bodů srazů v Lisabonu, a vydaly jsme se na dlouhou procházku do čtvrtí Mouraria a Baixa plnou dobrého jídla a pití, historek o Lisabonu a zdejší kultuře.

První zastávka byla v obchodě se sardinkami a jinými rybičkami v plechovkách. Ty najdete všude možně po Lisabonu – turisté si je hodně vozí domů jako dárky. Ovšem ne všude narazíte na takovou kvalitu, jakou najdete v tomto prastarém obchodě, kde vás navíc přivítá pán, který mluví perfektně anglicky i francouzsky a dáte se s ním do řeči. Má tu nestkutečný výběr a je to zde, kam chodí místní pro sardinky mimo sezonu. Ty sardinky mi tu Carmen koupila proto, aby mi jimi nahadila vepřové tam, kde jsme se měly stavit na první jídlo. 

Následovala ochutnávka portského v jedné „Garafeiře“. Mají tu neskutečný výběr nejen portského vína, ale i jiných portugalských vín z různých regionů i cenových kategorií. Najdete tu i ročníky z 19. století… 

Poté jsme konečně došly na první zastávku, kde jsme se najedly. Šlo o  malý rodinný podnik, kde se jí v rychlosti na stojáka. Pán vařil ve velkém hrnci jakousi „bifanu“, neboli vepřové v nějaké kořeněné jogurtové omáčce, které se jí v housce a jde prý o výborný vepřový sendvič. Jaký byl, to vám nepovím, protože mi tu připravili ty sardinky, co jsme koupily v obchodě předtím. Dali nám k tomu pivo a bylo to fakt moc dobrý, a to zrovna sardinky dvakrát nemusím.

Přesunuly jsme se do čtvrti Mouraria, kde už vádl klid i od aut. Procházely jsme se malými uličkami a obdivovaly krásné dlaždičky na barácích a poklidný život. Dostaly jsme se do restaurace, kde vládla postarší paní a její manžel poslušně vařil. A moc dobře! Připravil nám zeleninovou polévku z bílých fazolí, brambor, zelí a mrkve. Jedna z nejlepších polévek, co jsem kdy jedla! Bohužel jsem ji nedojedla celou, protože jsem věděla, že food tour ještě nekončí…

Porcházely jsme se dál Mourariou a stavily se v jednom baru na slavný portugalský višňový likér zvaný ginjinha. Najdete ho v celém městě, ale ne všude vám nalijí dobrý. Podle Carmen se dobrá ginjinha pozná tak, že na první ochutnání cítíte cukr a ne alkohol. Rozhodně se nepije na ex, ale vychutnává se po malých doušcích a to se mi na ní líbilo. A co víc, často jsou venku před bary miniaturní stolky, u kterých mohou lidé tento likér popíjet na ulici v hloučku s přáteli. No nezní to fajn? 

Vrátily jsme se zpět do Baixy a vydaly se do obchodu, kde jsme koupily tři druhy sýrů a ty jsme si pak vzaly do tajné restaurace. Carmen vybrala čerstvý ovčí sýr (kozí už nebyl), středně zralý ovčí sýr Quijo de Azeitao a zralý ze směsi mlék. V krásné restauraci decentně schované v jednom malém paláci nám je pak rozbalili a naservírovali s domácím chlebem a bílým i červeným vínem (prý se to tam tak neřeší, co s čím pít). U mě to tedy vyhrál ten středně zralý ovčí sýr, jednak chuťově, ale také se mi líbilo, jak ho jedí. Na horní krustě se vyrojí kolečko, které se vyndá a lidé vyjídají sýr lžičkami. Hned to vyzkouším s Belgickými sýry podobné konzistence a tvaru… 🙂

Po sýrech přišlo něco, co mělo původně být chobotnice. Naštěstí jsem hned na začátku Carmen objasnila, že tyhle příšery nejím ani ve snu. A dostala jsem místo toho peixinhos da horta (smažené zelené fazolky v obalu) a pastéis de bacalhau (krokety z tresky, brambor, cibule a pažitky). Opět mi Carmen ukázala, jak poznat dobrou kvalitu u tohoto častého portugalského jídla. Po rozlomení kroket musíte vidět plno malých jemných vlásků, jinak to zmanená, že je tam moc brambor a málo ryby).

No a poslední zastávka byla na dezert. Zašly jsme na místo, kde mají jedny z nejlepších pastéis de nata v Lisabonu, ne-li- opravdu ty nejlepší. Pastéis de nata jsou slavné portugalské mini dortíky z těsta podobajícímu se listovému plněné žlutým krémem, které se servírují s cukrem a skořicí. Za tento gurmánský vynález vděčí Portugalsko mnichům z kláštěra Mosterio de Jerónimos v Belémě, kteří též působili nějaký čas ve Francii a inspirovali se tam, co se žloutky, které předtím běžně vyhazovali po tunách, když spotřebovávali bílky na škrobení oděvů.

Něco vám řeknu. Plno lidí se hrne do Beléma pro „ty nejlepší“, ale podle toho, co jsem viděla, jde o něco jako La Durée na Champs-Elysées. Vystojíte si dlouho frontu proto, že v průvodci psali, že bez toho by návštěva Lisabonu nebyla kompletní. Ovšem že by byly nejlepší? Podle mého ne, a to jsem je v Lisabonu zkusila asi na 4 místech. Mě o dost více chutnala ta, kterou jsme ochutnala s Carmen – kůrka křupavá a krém lehký a svěží. Pak mám ještě jeden tip na dobré pastéis de nata v Lisabonu, ale o tom až jindy.

Tak a tady byl konec. Po 3,5 hodinách chození po jídle jsem se sotva dovalila domů, kde jsem nechala mikinu z chladného rána a šup do trička a oběhat, co jsme otřebovala, abych také trochu vychodila ten nápor jídla. Porce to byly opravdu normální, ne žádné gurmánské ochutnávky, takže se člověk dost nají. Carmen byla skvělá průvodkyně, dala mi plno tipů, které snad využiji příště. Jediné, čeho lituji na této food tour je, že jsem si ji nedomluvila již na jeden z mých prvních dnů v Lisabonu, abych hned mohla nějaké její tipy vyzkoušet během pobytu nebo se třeba vrátit na místa, kde mi chutnalo.

Pokud vás podobná food tour láká, pak najdete více informací na stránkách Secret Food Tour Lisbon. A můžete si je třeba domluvit i v jiných městech než Lisabonu! 🙂

Zajímalo by mě, jaké máte zkušenosti s jídlem v Lisabonu, co vám tam nejvíc chutnalo, nebo naopak nechutnalo? A nezkusili jste někdo nějakou food tour?

Disclaimer: Společnost jsem kontaktovala s tím, že by má čestná recenze této gastro procházky byla přínosem pro čtenáře mého blogu a oni souhlasili výměnou za slevu. Předem bych ráda zmínila, že jde pouze o můj názor a mé subjektivní hodnocení jakožto celkem náročná vegetariánka. Veliké díky patří Secret Food Tour Lisbon za jejich vřelé hostění a přizpůsobení mým stravovacím návykům. Další díky pak patří naší průvodkyni Carmen, která mi dala plno užitečných tipů ohledně dobrého a poctivého portugalského jídla v Lisabonu.