Dneska přidám článek přímo z mého cestovatelského deníku, naškrábaný většinou v autobuse či v letadle. Myslím, že lépe vystihne povahu města a možná i Bolívie jako takové. Zajímá vás, kam jsme jeli po Salaru a jak jsme strávili předposlední den v Bolívii? Pokud ano, tak čtěte dále. Těm, kdo se třeba jednou do Bolívie chystají, tento článek třeba může pomoci k rozhodnutí, zda zařadit alespoň jeden den v Sucre na svůj plán. Takže příjemné čtení!
Jen pár faktů k tomu, proč jsme vybrali toto město jako další zastávku našeho tripu. Inu, Sucre je pravděpodobně nejhezčí město v Bolívii a barokní perla Jižní Ameriky. Je to menší město s bohatou historií a bylo to právě zde, kde byla roku 1825 vyhlášena nezávislost Bolívie. A také jsme někde četli, že jde o ideální místo pro klidný odpočinek po výletu na Salar. A jelikož jsme měli namířeno do Santa Cruz, odkud jsme poté letěli zpět do Evropy, den v Sucre byla taková příjemná zastávka, aby cesta nebyla moc dlouhá. 🙂
Cesta autobusem z Uyuni
Ráno po třech dnech strávených na Bolivijském Salaru a v oblasti Sud Lípez vyjíždíme z Uyuni směrem hlavní město Sucre, s přestupem v Potosí. Během 3,5 hodinové cesty do Potosí se snažíme zabavit koukáním z okna, ale ze začátku nám to moc nejde, jelikož nám lítají oči po domorodých ženách tzv. cholitas, tradičně oděných v dlouhých sukních s typickým černým kloboukem na hlavě a dvěma copánky z vlasů. Každá má na zádech svázaný uzlíček z barevné deky a v něm zřejmě veze vlastnoručně vyrobené zboží někam na trh. Před námi sedí jedna cholita, co veze zřejmě nějaké ještě teplé salteñas (plněné taštičky masem a zeleninou), jenž se trochu přebíjí s jinými odéry odjinud z autobusu. Autobus občas zastaví někde mezi poli, nějaké cholitas vystoupí a přiběhnou jiné, takže o zábavu je postaráno. Vedle nás sedí prima chlápek a po pár minutách povídání zjistíme, že jde o švagra Lorenza, našeho průvodce ze Salaru. Je to tu přeci jen malý svět.
Po delší chvilce nám to však nedá a kocháme se pohledem z okna. Pouštní krajinu totiž střídají hory a postupně se zem začíná zelenat, pasou se tam i nějaké lamy. Nejednou brzdíme, protože se občas nějaké procházejí i po silnici. Naštěstí je silnice asfaltová (což v Bolívii rozhodně není standard), takže můžu za cesty psát. 🙂
Při příjezdu do Potosí jsou vidět doly, ve kterých se dříve těžilo stříbro, a místní byli nuceni tu otročit. Dnes jsou tyto doly hlavní atrakcí města, což mě nijak neinspiruje a proto v Potosí vylezáme jen na autobusovém terminálu. Autobus tedy zastaví na silnici a všichni domorodci vystupují. Zůstáváme jen my cizinci a čekáme, až dorazíme na ten autobusový terminál, odkud máme jet se stejnou společností do Sucre. Řidič kamsi odchází, na jeho sedačku si sedá jakási žena se dvěma dětmi a zavírá si dvířka. Jdeme se jí zeptat, co bude dál, ale vypadá to, že vůbec nerozumí ani španělsky a tváří se, že zřejmě čeká na řidiče, který odešel. Po 10 minutách zoufalého výrazu nám ta žena mlčky otevře zavazadlový prostor a my pochopíme, že autobus tedy dál nepojede. Pěšky společně najdeme autobusový terminál a hledáme náš další autobus. Že nás to po týdnu v téhle zemi nepřekvapuje…
Nakonec tedy společnými silami najdeme autobus do Sucre a po dalších 4 hodinách jízdy vystupujeme v cíli. Ujme se nás asi 70ti letý pán taxikář se stejně starým autem a za 5 Bs nás odveze až do našeho B&B Casa Solariega. Jde o krásný dům v koloniálním stylu, kde nás vřele přivítají. Ovšem to ještě netušíme, že to je naše první a poslední vřelá interakce s místními.
Den v Sucre
Přesněji tedy 24 hodin v Sucre, jelikož tu jsme od večera do večera. Po ubytování se vydáváme do centra na jídlo a na doporučení Routarda i B&B recepce skončíme v Joy Ride Café. Je to pěkná hospůdka, která o sobě tvrdí, že je pravděpodobně nejlepším barem ve městě. Nu, je tu plno, ale jeden stolek se najde. Seb si dává místní pivo Sureňa a já zkouším bolivijské bílé víno Kohlberg, jehož červenou variantu jsem si dala na Salaru. K jídlu si dávám pstruha ve vínovo-mléčné omáčce s rizotem z quinoi a Seb se tu konečně dočkává hranolek, které nejsou nechutně nacucané olejem jako předtím všude v Bolívii. Bohužel je v baru dost temné osvětlení, na stole máme svíčku, ale moc nevidíme, co vlastně jíme. Nicméně dá se to.
Po večeři se ještě stihneme trochu projít kolem náměstíčka 25 de Mayo. Je to hlavní tepna města, kde si lidé dávají schůzky, chodí si sem odpočinout, nebo se prostě jen tak ukázat. Kolem náměstí se nachází plno krásných koloniálních budov, mezi nimi také Casa de la Libertad, kde byla roku 1825 vyhlášena nezávislost Bolívie, a dnes je budova jednou z nejvýznamnějších historických památek země a najdete v ní také muzeum bolivijské historie.
Druhý den ráno hned po snídani se vydáváme prohlédnout si centrum a začínáme kostelem Iglesia San Francisco – je nádherný. Ovšem nejen on, míjíme plno krásných bílých staveb. Tady nám dochází, proč se Sucre říká také La Ciudad Blanca.
Poté se jdeme podívat na trh (Mercado central), kde mě jedna stařena málem přetáhne koštětem, když si fotím její alfajores (původem argentinské sušenky z kukuřičného škrobu plněné dulce de leche). Přestože se jí omlouvám a vysvětluji, že jsem nefotím jí, ale její sušenky, a foťák okamžitě schovávám, udělá na mě hodně zlý obličej a cosi huláká. Všichni kolem se smějí a říkají, že je taková na každého. Nicméně, měla jsem pěkně nahnáno, jelikož byla fakt připravená udeřit. 😀
Nakonec neodoláme a dáváme si tu i druhou snídani. Zkoušíme tu jejich salteñas, (taštičky plněné zeleninou a masem) které se tu jedí během dopoledne a jsou nohem plnější a chutnější než klasické empanadas. Ale dává si ji jen Seb, jelikož tu nemají vegetariánské. A tak nás z trhu posílají zkusit jedno krásné místo – El Patio. Koupíme si dvě vegetariánské a jdeme si je sníst do parku místo oběda – jsou šíleně dobrý! Nachomítne se tam jeden člověk, který vybírá koše a hledá něco k snědku. Je mi ho dost líto, tak mu tu jednu zbylou ještě v krabičce dávám. Hodně ho to zaskočí, ale snad je rád…
Přijde nám, že lidé v Sucré moc nemají cizince rádi. Téměř nikdo z původních obyvatel, které potkáváme ve dne na ulicích, v parcích, na trhu či v obchodě, se na nás neusměje a naopak odpovídají, řeklo by se, pohrdavě. Je to také asi dáno hořkou vzpomínkou na minulost a zejména zvěrstva, která se děla v Potosí v dolech. Dnes je Sucre převážně městem míšenců, leckdy „poevropanizovaných“, zatímco původní obyvatelé byli odsnunuti na okraj. Ve dne jsme svědky demonstrace, kde chodí s transparentem s nápisem „Smrt rasismu a diskriminaci v Sucre a Bolívii“. Nemají to jednoduché, to se musí nechat…
Poté, co se najíme, si usmyslíme, že bychom dali nějaké muzeum, ovšem nenapadlo nás, že mají přes poledne zavřeno. Je to škoda, protože třeba takové Museo de Etnografia y Folklore by mě zajímalo. A tak se couráme uličkama Sucre a obdivujeme krásné koloniální domy a bílé kostely. Dojdeme až ke krásně udržovanému parku Simon Bolívar, ve kterém najdeme malou Eiffelovu věž, dá se tu jezdit na šlapadlech po takovém úzkém kanálku a je tu plno mladých zamilovaných párů.
Vracíme se zpět do centra a pozorujeme život na náměstí 25 de Mayo, tentokrát za dne. Jak bylo řečeno v průvodci, je to opravdu místo, kam se lidé chodí ukazovat. Kolem se prohání mladíci ve vytuněných autech – kolikrát jde o staré rachotiny s megavýfukem a jejich majitelé vesele přispívají ke zvukovému znečištění města a zřejmě si myslí, jak jsou cool.
Je tu plno 6ti až 10ti letých dětí, které buď žebrají, nebo lidem čistí boty. Většinou jde o děti, které čichají – je to vážně smutný… Přestože v Bolívii existují centra, která se o děti ulice snaží nějak postarat, jak děti jednou přičichnou k životu na ulici, tak se těžko se učí normálnímu životu.
Odpoledne se vydáváme stoupající ulicí Grau na kopec, kde je k vidění krásný františkánský klášter La Recoleta s přenádhernými zahradami.
Coby kamenem dohodil je mirador, odkud je krásný pohled na město. Po náměstí se tu prohání pejsci, kteří se perou o kus kartonu, který má jeden v hubě. Odchytne nás tu nějaký Argentinec prodávající ručně dělanou bižuterii a říká nám, že psy tu moc lidí nemá rádo, jsou často na ulicích a živí se odpadky. To už jsme si zažili v Copacabaně, ale stejně mi to pořád trhá srdce. Hned bych si nějakého vzala, kdybych mohla. 🙁
Těsně pod vyhlídkou je café Gourmet Mirador, kde mají výborné domácí ovocné džusy. Můžete si tu dokonce nechat namíchat ten svůj ze tří vybraných druhů ovoce. Kromě pití tu mají i jídlo a dezerty, dokonce i vegetariánskou stravu! Je to tu dělané převážně pro turisty, ovšem to posezení s výhledem je hodně příjemné.
V pozdním odpoledni se vracíme pro věci do našeho B&B a objednáváme si taxíka na letiště, odkud letíme do Santa Cruz. Přijede takový koráb ze 70. let s kompletně rozmašírovaným zadním okénkem, které je však dokonale slepené páskou. 🙂 Ještě si užíváme posledními doušky Sucre z oken auta, a začínáme si uvědomovat, že pozítří naše cesta Bolívií končí.
Den v Sucre rozhodně stál za to. Je to krásné město bohaté jak architektonicky, tak historicky. Klima je tu po celý rok příjemné a atmosféra je tu poklidná. Je to zas trochu jiná tvář Bolívie a tak každému, kdo se do této země chystá, tohle město doporučuju, alespoň jako zastávku na jeden, dva dny.
Byli jste někdo v Bolívii? Zajímalo by mě, jaké město vás tam nejvíce zaujalo?