Rok v našem novém domově (část I): Jak to vše bylo

by Michaela

Nedávno tomu byl rok, co jsme opustili Brusel a přestěhovali se do belgického Limburgu, až na samou hranici s Holandskem. Tak myslím, že je na čase, abych vám k tomu řekla a ukázala něco málo. Dnes to tedy bude o tom, jak s vděčností říkáme, jak si nás náš dům našel v pravém čase.

Krátce po narození Adelinky mi Steven ukázal krásný dům na prodej ve městě, kde vyrůstal. Řekl mi, že se mu ten dům už od dětství strašně líbil a jestli bych se na něj nechtěla podívat čistě pro inspiraci. Ani jednoho z nás tenkrát nenapadlo, že bysme ho měli kupovat. Jen jsme byli zvědaví, protože ten dům ze 60. let s mansardovou střechou na fotkách vypadal nádherně a my věděli, že jednou budeme začít hledat něco většího než byl Stevenův tehdejší byt, kde jsme bydleli dočasně. A tak jsme si domluvili návštěvu na den, kdy jsme shodou okolností museli do jednoho holandského městečka vzdáleného asi 10 km od toho domu zažádat Adelí o nizozemské občanství. Tehdy nám řekli, že sice navštívit můžeme, ale už mají zájemce, který zřejmě udělá nabídku, takže dům bude vlastně možná už prodaný.

Ale nakonec nabídku nedostali a dům prodaný nebyl… A když jsme ho navštívili my, zamilovali jsme se. Hned po vstupu. Ten dům měl silné kouzlo a byl jedinečný. Velká mřížovaná okna, o kterých jsem vždy snila, pěkná vstupní hala a nádherné schodiště, staré dřevěné dveře, krásné krby – funkční i dekorativní – pocházející z jiných domů v Belgii… Vlastně i jako by s sebou nesl něco bruselského. A ta krásná zahrada, kde se cítíte jako v takové klidné oáze. Již při první návštěvě jsme stáli v zahradě a vážně se bavili o tom, co kdybychom do toho šli? Jako bychom mávnutím proutku zapomněli na náš naivní „Bruselský sen“… 

 

Rozhodnutí odejít z Bruselu

Já jsem si celou dobu nepřipouštěla, že bysme někdy opustili Brusel, pokud by to nebylo pro Čechy nebo třeba Španělsko. Bylo nám oboum v Bruselu dobře, nabíjela nás jeho enegie. Měli jsme tam bohatý sociální život a já i práci, do které jsem se chtěla po mateřské vrátit. Ještě když jsem byla těhotná, věděli jsme sice, budeme muset časem najít něco většího než byt, ve kterém jsme tehdá bydleli. Ale ani jeden z nás si nedokázal představit žít někde na venkově a už vůbec ne 120 km od Bruselu!

Jenže pak přišlo mimi. A najednou vše, co nám předtím nevadilo, bylo nesnesitelné. Hluk aut a sirén kdykolik jsme otevřeli okno nebo vyšli na ulici, a to i kolem půlnoci – to okno. Mávání rukou zdravotního personálu nad problémem, který měl být vyřešen asap. Malinko násilná demonstrace, když jde člověk kolem s malým miminkem v nosítku k doktorovi a bojí se vlézt na hlavní třídu kde je vstup do metra. Najít výtah pro kočárek do metra je umění, na většině stanic vůbec není (a když je, tak neskutečně smrdí). Do starších typů tramvají se s kočárkem člověk vůbec nedostane jelikož dveře nejsou dělané na kočárky (ale vlastně ani na silnější spoluobčany). Na druhou stranu bordel v dopravě a při parkování, který vás odradí od ježdění autem. Nevábné reference jeslí. Špína. Xté vydání chybných dokumentů na úřadě, migranti poflakující se v ulicích v centru, a mohla bych pokračovat do aleluja… 

No zkrátka a zejména tam, kde jsme tenkrát žili (1000 Brusel), už nám zdaleka nepřipadalo vhodné místo k žití s dítětem. Věděli jsme, že budeme nejpozději na jaře 2020 muset hledat nové bydlení v jiné části Bruselu (díky Bohu, že to klaplo a nemuseli jsme hledat v době koronavirové!!!), jenže tenkrát jsme ještě ani nezačali hledat a neměli páru. A tak po návštěvě tohodle domu jsme nad to sedli a hledali jak diví. No jenže „dobré ráno“! Bylo nám jasné, že dobrém stavu v Bruselu nic jen tak neseženeme, aniž by neutrpěl náš vkus nebo rozpočet. Oproti výsledkům hledání v Bruselu, náš dům byl stále ten nejhezčí, nejspeciálnější, ve velice dobrém stavu a částečně připraven k nastěhování (kuchyň i koupelna, i vlastně jídelna a pokoje byly plně funkční).

Bod zlomu byl, kdy jsme někde četli jak poznáme, že je to ten pravý dům – no že si v něm dokážete představit Vánoce! A to jsme se oba shodli ještě před přečtením toho článku, že okamžitě při první návštěvě jsme si oba už přestavovali kam dáme stromeček a jak vyzdobíme schodiště! 🙂 Kromě samotného domu i ostatní aspekty ukazovaly na to, že kvalita života je nesrovnatelně lepší v Limburgu (bezpečnost, blízkost prarodičů, nádherná příroda, dobré školy všech stupňů, sportovní vyžití). Jediný problém byl pro mě jazyk, jelikož se zde mluví vlámsky, ale blízkost měst jako Maastricht, Eindhoven, Cáchy,  Düsseldorf, nebo Liège mě dodala odvahu i kdyby mi v tehdejší práci nepovolili většinový home office.

Nebylo to lehké rozhodnutí odejít z Bruselu, ale víme, že se tam můžeme o víkendech vracet anebo že kamarádi mohou na víked přijet k nám (v době nekoronavirové), a že práce se vždy nějaká najde. Navíc, když si to vezmu, nejvíc jsem vždy v životě dosáhla tím, že jsem se vrhla ze své komfortní zóny do neznáma. A je tedy možná na čase zase vylézt z ulity a žít novou životní etapu se vším všudy. A tak jsme řekli ano našemu novému domovu v belgickém Limburgu a podnikli potřebné kroky ke koupi. Oficiální notářský dokument jsme podepsali v den, kdy bylo Adelince přesně  6 měsíců a z toho šťastného dne je dolejší fotka. 🙂

 

Stěhování a první dny, týdny a měsíce

A pak na podzim jsme se stěhovali. Byla to velká akce a bez pomoci pár dobrých kamarádů a hlavně Stevenových rodičů by nám to nešlo tak hladce. Překvapivě jsme našima věcma a krabicema dům o rozloze 3x větší než Stevenův byt a 6x větší než můj bývalý byt ihned dobře zaplnili. První 2 týdny jsme tak žili mezi krabicema s mimi, co začínalo lézt. Po dvou týdnech jsem spadla ze schodů (to jsou ty lidi, co žijí 10 let jen v bytech) a udělala si kromě mega výronu menší zlomeninky v kotníku a nártu, takže jsem několik týdnů vůbec nemohla došlápnout na jednu nohu. To jsme tehdá poznali, jak je důležité mít na blízku alespoň jedny prarodiče, kteří pomohli a nebohé dítě mi z postýlky donesli alepoň na kojení, nebo si ji vzali na pár hodin k sobě, abych mohla ležet s nohou nahoře. 

Zázrak se stal a my i přes to zvládli připravit dům na Vánoce. V obchodech s dekorací jsme to brali hopem díky tomu, že já seděla na vozíku a Steven vše řídil, jinak bysme nic nestihli kdybych se tam mohla courat dle svého tempa :D. Strávit první Vánoce ve třech byl také důvod, proč jsme se chtěli stěhovat ještě na podzim. Žili jsme tenkrát jen v polovině domu – obývák čekal na vymalování a byl plný krabic s knihama a dalšíma blbostma. Za to v jídelně jsme měli malý stůl pro čtyři i pohovku a zvládli jsme tam napasovat i stromeček. A měli jsme tam krásnou vánoční i silvestrovskou oslavu s oběma rodinama, bylo moc krásné! 

Měsíc na to, co jsem konečně mohla chodit normálně, pak na jaře přišel lockdown a to jsme opravdu děkovali, že jsme kde jsme. Předělávali jsme zahradu a trávili jsme hodně času venku, bylo nádherně! Nedokázali jsme si představit, že těch pár týdnů trávíme v rušném Bruselu v mrakodrapu, kde se člověk musí dělit o výtahy, dveře, zahradu atp. a i na hezkou procházku do přírody je to dál. Léto tu bylo také úžasné, byli jsme hodně venku a užívali terásky i zahrádky spolu s pár členy rodiny a přáteli, kterým se povedlo se za námi podívat v tom letním okénku. Objevovali jsme okolí na kolech, chodili se koupat, a výletili po okolí (už jste četli o úžasném Bokrijku nebo bílém městečku Thorn?)

A jak se nám líbí v Limburgu? Jako první jsme ocenili kvalitu vzduchu, která je tu o dost lepší než v kosmopolitním Bruselu. Příroda je tu krásná – nedaleko to máme do borovicových lesů, blízko je i nádherný park Hoge Kempen, kde je plno výletních tras, za pár minut autem či na kole se dá dojet na pláž k řece. Je tu obecně hodně cyklostezek a hned v Holandsku jejich množství a kvalita nemá obdoby. Co se týká místních, ty jsme zatím neměli moc možnost potkat blíže (nejdřív doma zavřená s nohou, pak covid doba), ale ti, se kterými jsme přišli do styku, byli moc fajn, příjemní, usměvaví a relativně otevření lidé. Za to jsme měli možnost poznat zdejší zvířátka, kterých je tu plno – koně patří k Limburgu jako EU instituce k Bruselu, najdou se tu i llamy nebo koloušci.

 

Náš první rok v domě v obrázcích

Píšu pokračování k tomuto článku, kde vám povím o projektech, které jsme za ten první bláznivý rok dokončili. Mezitím sem dávám pár fotek – takový výběr z toho našeho prvního roku v novém domově. Tak ať se líbí a pokud nás chcete následovat v naší cestě zabydlování se tady, nezapomeňte si přečíst pokračování – dám vám vědět v nových příspěvcích na FacebookuInstagramu nebo se můžete přihlásit k odběru nových článků e-mailem!

You may also like

Leave a Comment

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..