Ohlédnutí za uplynulým rokem 2018 a trochu osobního ‘ublognutí’

by Michaela

Na blogu ani na sociálních sítích většinou nesdílím přespříliš z osobního života, ale když jsme ještě v té povánoční náladě a čeká nás další nový rok, kdy si spousta z nás dává předsevzetí či čeká, zda se jim konečně splní nějaký ten sen, tak udělám výjimku. Nebudu s vámi sdílet svá novoroční předsevzetí, protože žádné nemám, ale chci se s vámi podělit o můj příběh roku 2018. Píšu to proto, že cítím neskutečnou radost a vděk. A možná tím dám naději těm, kteří se třeba nacházejí v nějaké podobné situaci jako tehdy já. A co že je to za tu změnu? Kdo mě sledujete delší dobu, asi jste si všimli, že od loňského jara cestuji a vařím s někým jiným, než tomu bylo v minulosti. Takže jak to tedy je…

Život je jako bonboniéra (zvlášť v Belgii)… 

Velká změna přišla již ve druhé polovině roku 2017, kdy jsme s tehdejším partnerem po pěti letech došli k závěru, že náš vztah neměl budoucnost – nebyli jsme zkrátka jeden pro druhého tím pravým. Po těžkém rozhodnutí jsem se odstěhovala a nastalo období, kdy jsem chtěla být sama. Zároveň jsem se ale bála, že sama zůstanu. Že si nikdy nenajdu nikoho, s kým by mě život bavil se vším všudy a dokázala bych si představit spolu zestárnout a naopak. Horor! A tím zvlášť po třicítce, kdy jste desetkrát náročnější než ve dvaceti… Navíc jsem také po dvou dlouhých vztazích jaksi ztratila chuť investovat kopu času a energie do něčeho, o čem pak za pár let zjistím, že to vlastně není to pravé (a nebo taky ne, ale tenkrát u mně trochu převládal skepticismus).

Přiznávám, že se to trochu táhlo a nebylo to lehké. Čas mi zpříjemňovalo zařizování nového bytu, který jsem si pronajala kvůli ideálním podmínkám na vaření a focení, abych se jako zabavila a odvedla myšlenky jinam. Jenže nakonec na to první měsíce zrovna nebyl čas ani chuť. Tak jsem si alespoň byt zařídila podle svého gusta a užívala každý večer útulně strávený doma. Začalo mě bavit být sama a plánovala jsem si, co dalšího podniknu v budoucnu, jako třeba se podívat do Kolumbie či Indie. Přišla jsem na to, že být sama zase tak špatné není, a začala jsem si vše více užívat. Najednou jsem totiž opět měla čas na čtení, online kurzy, které mám již pár měsíců/let začaté, nebo i více sportovních aktivit a trávení času s přáteli.

Přešla zima a od jara do léta bylo v Bruselu nádherně, a tak jsem večery a volné víkendy trávila na úžasné terásce v hamaku z Kolumbie. Okolo šustily stromy, občas se ozvala hra na piano ze sousedních bytů nebo přelet bruselských papoušků. Kolik sklenek vína tu padlo při kecání a pozorování hvězd se ségrou a kamarádkama? A proč to vlastně píšu tak nostalgicky? Ta teráska mi bude chybět, koncem ledna se s ní budu muset rozloučit. Ano, zrovna když jsem opět našla svoji rovnováhu a žila si spokojeně v tomhle malém útulném bytečku, už se zas budu stěhovat pryč. I když ne domu do Čech, jak jsem si to před rokem plánovala… 😀

V dubnu jsem v té Kolumbii pro hamak už nebyla sama. Jak asi tušíte, mezitím totiž přišel chlap. Ale ne ledajaký. Přišel Steven! Ten, který mé dny dělal ještě hezčí. Pomáhal mi vidět “lamy a čokoládu” každý den nejen v Bruselu a být vděčná za každé, byť deštivé ráno. Znovu mi připomněl něco, co jsem za poslední roky zapomněla. A sice, že žijeme jen jednou a náš čas tady je tak vzácný na to se trápit bezvýchodnou situací, kterou neovlivníme, jako je třeba politika či počasí. Je to člověk nesmírně dobře naladěný, se kterým je radost dokonce i řešit problémy, protože on to slovo vlastně snad ani nemá ve slovníku. Díky své geniální kreativitě problém vyřeší, ještě než víte, že ten problém existuje. Jak řekl jeden jeho známý: “Můžete s ním jít do supermarketu a on vám vždy najde něco, co vám udělá radost, přitom ani nevíte, že jste to vlastně hledali.”

Jinak Steven je Holanďan, ale od dětství žije v Belgii a stejný počet roků jako já dokonce přímo v Bruselu, který miluje. Je to strašně hodný člověk, co by nezkřivil by chlup ani komárovi (dobrá, neříkám, že máme na všechno stejný názor :D). Kromě toho srší vtipem, také rád cestuje, a foťák s sebou tahá možná i častěji než nabitý telefon. Taky mě pustí občas na cestu samotnou, jako třeba s holkama v září do Bordeaux. A je to gentleman, jehož druh je dnes v ohrožení. Kromě toho, že mi otevírá oči, tak mi také otevírá dveře od auta a tahá mě z něj ven, když po cestě náhodou usnu. Když únavou nemůžu vyjít schody nebo dojet posledních pár metrů na kole, tak mě tlačí, nebo se schválně schová za roh a dojede až po mě. 😀 Sečteno a podtrženo, je to zlatý člověk. A ještě zlatější ho dělá to, že mi pomáhá občas fotit recepty, nebo že dobrovolně podstoupil dvoutýdenní intenzivní kurz češtiny (chudák)! No a ke všemu taky toleruje moje nálady – a že teda dokážu být občas setsakra nepříjemná, zvlášť když mám hlad nebo jsem unavená… zasloužil by si svatozář.

A víte co? Spadl z nebe v tu dobu, kdybych to nejméně čekala. A už vůbec bych tenkrát nečekala, že se z téhle známosti vyklube ten, kdo se mnou relativně krátce po našem setkání pojede na tři týdny do Kolumbie, provede mě po Florencii a Holandsku nebo společně objevíme Maltu. Natož ten, kvůli kterému rok poté budu svůj milovaný byt opouštět. A tak jsem jen chtěla na závěr dodat něco, co si se Stevenem opakujeme často, a sice že život je jako bonboniéra a nikdy nevíš, co ochutnáš jako další (a co to s tebou udělá). Takže přátelé, nebojme se ochutnávat neznámé, nebojme se změny – většinou nás vede blíž k cíli (a i když to bude fiasko, alespoň se naučíme, kudy příště ne). A nemějme strach ze svých rozhodnutí, strach nás blokuje a nepustí nám do života žádnou příjemnou změnu, pokud se mu nepostavíme a neumlčíme ho.

Přeju vám krásný a pohodový rok 2019, ať je každý vás den naplněn malými i velkými radostmi a pro ty z vás, kdo jste v podobné situaci, jako jsem byla předloni já, abyste třeba letos zažili něco podobného!

A na závěr něco málo z toho, jak rok 2018 vypadá u mě v telefonu 😀 – fotky jsou jak od nás, tak od přátel. Velké díky Marušce, Verče, Zuzce, Quintovi a Silvii.

You may also like