Konečně postupně zpracovávám články z našeho dubnového výletu do Kolumbie. V prvním jsem vám dala pár tipů na Cartagenu a ostrovy Rosario, kde jsme strávili první tři dny a v tom dnešním budeme pokračovat ještě chvíli po tropickém severu země.
Z Cartageny jsme měli původně namířeno do Santa Marty za účelem explorace národního parku Tayrona. Jenže pak jsme někde našli, že se nedaleko ve vesnici Minca nachází organická kakaová a kávová farma zároveň s ubytováním El Paraíso de Tuki manželů Any a Antonia, kde mají ke všemu domestikovaného tukana, no a jelikož oba čokoládu (a teď už i tukany) milujem, plán zněl jasně. Minca je také ideální volba, pokud si chcete odpočinout od horka, které panuje na pobřeží, a načerpat síly v přírodě.
Zapeklitá cesta
Autobusem jsme dojeli do Santa Marty, což mělo trvat asi jen 4 a půl hodiny, ale s incidentem se cesta protáhla na půlku dne. Jsem se totiž před odjezdem autobusu ztratila, protože jsem si musela vyfotit krásné grafiti v okolí, a Steven i řidiči mě nasraně hledali, přičemž když mě našli, tak jsme pak museli hledat druhého řidiče, který se mezitím bez mobilu ztratil, když mě hledal… no co vám budu povídat, hlavně žádný stres, že? 😀
V Santa Martě jsme si jen nechali velkou bagáž a vydali se usmlouvaným taxíkem do vesnice Minca, odkud jsme to měli dvě hodiny pěšky na farmu. Taxi nás nechal u zastávky taxi motorek. Tak tohle rozhodně není pro mě, jsem si pomyslela. Nikdy bych na motorku totiž nesedla. A rozhodně ne bez helmy. Jenže nikdy neříkej nikdy, že. Byli jsme líní bylo už později odpoledne a soumrak za rohem, no a pak Steven udělal psí oči…
Má první jízda na motorce v životě se tedy konala na prapodivném starším stroji, bez helmy a stoupáním lesními serpentinami. Zatímco jsem se křečovitě držela toho chlápka, protože motorka nadskakovala nad každým hrbolem, kořenem, větví či šutrem, přemýšlela jsem nad přehnanými bezpečnostními standardy v Evropě. Když se asi po 15 minutách křeče uvolnily a já se konečně začala kochat krajinou a božskými výhledy, týpci zastavili, že dál už se nedostanou. Radostně jsem slezla z toho motokola a vydali jsme se čelit vedru a vlhkosti hezky pěšky po lesní stezce a nasát trochu té energie z přírody. Za dvacet minut pochodu touhle rajskou džunglí jsme dorazili do cíle.
Den s čokoládou a Tukim na farmě vysoko nad vesnicí Minca
Ana a Antonio, kteří vedou na farmě také Bed & Brekfast El Paraíso de Tuki, jsou velice milí lidé. Když jsme dorazili, Tuki už spal, ale čekal na nás alespoň pohádkový západ slunce. Ten jsme si vychutnali hezky z terasy, ovšem krásně by se na něj koukalo i ze sprchy či ze záchoda, kde byla otevřená okna směrem do svahu džungle (vlastně tam okna vůbec nebyla, jen díra ve zdi). Ana nám mezitím připravila večeři – grilované plátky lilku s rýží a salát ze zeleniny, co roste kolem farmy (chutnější avokádo a rajčátka jsem nejedla!). Jako dezert jsme si dali banán ze štosu, který visel na terase. Pak za námi přišel její bratr a dali jsme se do řeči o džungli, kakau, tukanech, hadech atp. Mé docházení do kurzu španělštiny konečně dostalo smysl a já se cítila naplněná jakýmsi bohatstvím, které mi dovolilo proniknut blíže k místním a hlavně získat cenné informace ujišťující mě o tom, že zdejší hadi jsou vlastně vcelku hodní (pokud na ně nešlápnete) :D.
Ráno jsme se probudili a dali si studenou sprchu s luxusním výhledem přes kopce džungle až k Santa Martě na pobřeží. Poté jsme posnídali salát z banánu, papáji a ananasu, než se konečně dostavil dlouho očekávaný tukan Tuki. Žije volně v džungli, jen sem každý den přilétá na něco k snědku a nakrucuje se tu před návštěvníky. Podle Stevena ho tu dojí jako mléčnou krávu, ale to mi nepřišlo, protože Tuki se na mě tak pěkně koukal… 😀 Dávali jsme mu papáju a on nám seděl na pažích a prohlížel si nás… co vám budu povídat, ještě teď se rozplývám štěstím! 🙂
Později dopoledne nás čekala naučná kakao tour. Antonio nám vysvětlil vše od sbírání kakaových bobů až po výrobu samotného kakaa. Zdejší produkce je malá, kakao se odsud dostane pouze k návštěvníkům farmy a obyvatelům vesničky Minca. Ukázal nám boby a jejich části v různých stádiích a přístroje, které zde používají pro ruční výrobu organického kakaa. Na konci nám udělal každému hrneček horké čokolády a jeho žena Ana nám připravila čokoládovou masku na obličej pro hladší a zářivější pleť.
Na farmě jsme ještě relaxovali tak hoďku dvě, i když nažraný Tuki už byl kdesi v džungli. A tak jsme si smyli čokoládu z obličeje, rozloučili jsme se s Anou a Antoniem a vydali se k nedalekému hostelu Mundo Nuevo, setkat se s Belgičany, kteří ho vedou, a kde pracuje bratr Any, jenž nám o místu pověděl. Tam jsme si dali s místní komunitou dobrovolníků oběd a kochali se dalšími úžasnými výhledy do zalesněného údolí. Bratr Any nám pak ještě před odchodem na fotce propůjčil svůj dobrosrdečný úsměv (přestože ho čekalo ještě pár hodin fyzické práce!).
Cestou do vesničky Minca jsme to vzali přes indiánskou vísku kmene Kogi, kde stály asi 4 chýše v zahrádce plné květin a banánovníků. V jedné z těch chýší ležel Indián znuděně na posteli a scroloval dotykovou obrazovku chytrého telefonu… Ano, magie moderních vymožeností se tu bije s jejich rozhodnutím žít stále tradičně a v souladu s přírodou. 😀 No nic, dál jsme si to štrádovali lesem dolů do Minky, pak jsme si vzali colectivo (hromadný minibus) zpět do Santa Marty, odkud jsme pokračovali doslova do ráje v parku Tayrona, o kterém to bude příště… 🙂
A teď už fotky!
