Koncem září jsme se vydali do francouzského města Chantilly na akci Concours d’Élégance, jež se konala na stejnojmenném zámku. A protože nám přišla škoda tam jet na jeden den, udělali jsme si z toho celý víkend a v sobotu jsme stihli navštívit i nedaleké městečko Gerberoy, ležící v departmentu Oise v severní Francii. Říká se o něm, že je to nejmenší francouzské město a také jedno z nejkrásnějších (posuďte sami podle fotek! ;)).
Nám to tu přišlo spíše jak někde na anglickém venkově nežli ve Francii. A není divu, ve středověku bylo totiž Gerberoy opevněné město na hranicích s tehdejší Britskou Normandií, čímž také velice trpělo a bylo několikrát dost poničeno při četných střetech. Později bylo rekonstruováno, ale zachovalo si svůj středověký ráz. A na začátku 20. století toto spící městečko uhranulo post-impresionistickému malíři jménem Henri le Sidaner, jenž se zde usadil a podílel se na jeho zvelebňování. Vybudoval zde italské zahrady, jelikož mu v těch francouzských chybělo více živé přírody, a taktéž se zasloužil o dekorování veřejných prostor růžemi. Bylo to zde, co se posléze přeorientoval od post-impresionismu k intimismu, jenž vyzdvihuje sladkost života.
Naše návštěva Gerberoy začala takto. Krátce po zaparkování vně města začalo pršet a zatímco Adeline byla nadšená, že konečně mohla použít svůj deštník v opravdovém dešti :D, nám se zrovna moc nechtělo se tu procházet pod zataženou oblohou a silným deštěm. Když jsme zahlídli trochu schovanou kavárnu, kde se v prostorách rámovací dílny servírovali crêpes, bylo najednou dosáhnuto konsensu, že procházka počká :D. Postarší pán nás přivítal a rozdal seznam palačinek a čajů, kávy a džusů. Druhý starší pán za pultem nám pak ty palačinky připravil.
Seděli jsme tam u okýnka zarostlého břečťanem, poslouchali déšť a pochutnávali si na těch francouzských palačinkách. V tom prostoru plném prázdných rámů s námi seděla ještě dvojice Belgičanů, která s místním hostitelem řešila indexaci platů v obou zemích a hned potom následující půlhodinu, co dobrého si musejí kde v okolí dát. Pršet nepřestávalo a mezitím jsme si uvědomili, že neberou karty, a tak se chudák Steven musel v dešti vydat hledat bankomat. Přestalo až tehdy, když se vrátil s bankovkama v ruce. A tak jsme konečně zaplatili, poděkovali a vydali se na průzkum města, než se setmí. 😀
Klikatá cesta nás vedla městečkem a my obdivovali krásu těch zbylých růží, které tu ještě spolu s hortenziemi koncem září kvetly. A za zbytek už nechám promluvit fotky…
