Ok, docela kýč, jet na americký komerční svátek Sv. Valentýna do jednoho z nejromantičtějších měst na světě… pomyslela jsem si, když mi přítel oznámil pár dní předem, ať si na víkend nic nechystám, že jedeme na víkend do Paříže… a navíc únor, kdy mrzne a chodit venku v zimě není má nejoblíbenější aktivita. No, budiž tedy, jde jen o dva dny a bude to fajn.
A taky že bylo! Tohle město přímo vibruje a úplně stačí dýchat atmosféru. Ta fotogenická zákoutí, vybavující se scény z filmů, kavárničky plné lidí, antikvariáty podél Seiny, muší lodě. Napoleonovy známky na proslulých stavbách, jež dodávají městu majestátnost. Mé milované muzeum Orsay. Bruslící promenády podél Seiny, kde si hrají děti, prochází se páry a sportují mladí. Fronty asijských turistů před butiky Louis Vuitton a La Durée na Champs-Elysées. Červený mlýn Moulin Rouge, „Améliin kopec“ a ta slavná ocelová věž, kam denně vylezou davy turistů. No a jako gurmánku mne pochopitelně zaujaly pravé francouzské pekárny na každém rohu s výborně vyhlížejícíma bagetama – takové poctivé pečivo, ať ho koupíte v Paříži kdekoliv, vždy je to záruka kvality (což se nedá říct o Bruselu) a o vůni palačinek s kaštanovým krémem, jež vám nakonec nedá odolat i když jste na dietě, ani nemluvě.
Procházku jsme započali u Vítězného oblouku, kde jsme si připomenuli 30 klíčových bitevních míst, kde Napoleon vyhrál – jména bitev jsou vyrytá na štítech atiky. Napoleon III. zanechal v Paříži nemálo pamětihodností, když byl ve druhé polovině 19. století pověřen přestavbou města.
Scházeli jsme dolů po Champs-Elysées kolem slavného „makarónství“ „La Durée“, kam jsme ani nenakoukli, jelikož mi to připomínalo frontu na banány, když mi byly 4 roky. Máme obchod v Bruselu, už se tam dlouhou dobu chystám na průzkum, ale znáte to, co je blízko, to má čas…
A když už jsme u těch makarónů, ty barvičky jsou famózní všude, ne jen v La Durrée.
Pokračovali jsme směrem k Louvru a procházeli parky, příroda však stále ještě spala.
Zbytek odpoledne jsme trávili kolem Notre Damme, čtvrti Marolles a pak Rue Rivoli směrem k italské restauraci, kde jsme měli rezervaci na večeři.
Noční procházkou jsme vychodili romantickou večeři v italské restauraci, kde byla sice výborná a vtipná obsluha, zato jejich těstoviny s artyčokem obsahovali jeden artyčok rozkrájený na 1000 kousků, takže jsme při svíčkách hráli hru „najdi kus artyčoku“.
O půlnoci jsme se nacházeli pod touto věží, co to je, to netuším, ale hezky svítila 🙂 Musím přiznat, že takovou koncentraci zamilovaných párů jsem ještě za svůj, celkem dlouhý, život neviděla.
Druhý den ráno jsme na snídani tam, kde jsme byli den předtím na obědě – vynikající café, kde jsem měla nejlepší salát s kozím sýrem odjakživa! Café Lacombe (rue des Acacias), které mohu doporučit jednak na perfektní místo pro brunch, lehkou snídani na baru, nebo i na oběd, stejně tak jako na večerní koktejl. Všimla jsem si, že Pařížané si často dávají kávu na baru – je to rychlé a levné.
Na neděli jsme si naplánovali Mont Martre a latinskou čtvrť, a pak pozdní odpoledne odjezd.
„Améliin kopec“, neboli Mont Martre (česky „hora mučedníků“), jako vždy plný turistů. Bylo to opravdu mučení prodírat se davy lidí, takže jsme radši hned slezli postranními uličkami dolů. Tam si naopak člověk připadá, jako by byl v nějaké malé vesničce.
Přišli jsme na toto malé náměstí na Mont Martre, kde spousta malířů nabízí portréty či obrazy Paříže.
Prý je to tam takhle zaplněno turisty i v týdnu, říkal místní pán, který nás potkal, když jsme hledali jméno ulice a moc se chtěl s námi chtěl bavit a představit nám čtvrť, ve které žije od narození. Ten pán byl sice divný, ale ukázal nám tuhle sochu, která znázorňuje muže, který prochází zdí, z románu od Marcel Aimé. Pán mi ze zdi vytáhnout nešel, takže tam zůstal.
Pak jsem na další zdi objevila toto. Nevím, kdo to psal a co to má společného se slovníkem 14-letého puberťáka, ale přišlo mi fajn vidět něco, co se podobá mateřštině (to nic, jde jen o expatův syndrom).
Kvůli špatnému počasí jsme se rozhodli strávit odpoledne na „bateau mouche“ a vidět tak Paříž jinak. Zastřešený parník, neboli bateau mouche (loď moucha), vás povozí po Seině a staví na různých místech. Můžete kdekoliv nastoupit či vystoupit a vzhledem k tomu, ze lístek platí celý den, je to skvělý dopravní prostředek!
Po tom víkendu jsem se asi stala romantičkou… to město prostě miluji (přejde mě to jen na 5 minut při průjezdu nějakou odpadlickou sociální čtvrtí), ale jinak vždy, když se vrátím, mám touhu se tam přestěhovat. No, uvidíme, co život ještě nabídne.
A co vy, jaké město jste na Valentýna navštívili a jaké byly dojmy?