Isla del Sol je nádherný ostrov na bolivijské straně jezera Titicaca, nejvýše položeného splavného jezera na světě. Ostrov je považován za svatý protože podle incké legendy se tu zrodilo slunce (jak již jeho název napovídá) a také odsud prý pocházeli první Inkové. Pokud máte rádi výlety do přírody s nádhernými scenériemi, kde se tmavá voda jezera Titicaca setkává s oblohou a kde tradiční kultura přežila po staletí téměř nedotčená, tak si nezapomeňte přidat Isla del Sol na váš seznam míst k navštívení v Bolívii.
Na Isla del Sol jsme se dostali během našeho pobytu v Copacabaně, odkud na ostrov ráno vyplouvají loďky a během odpoledne se vrací. Po vystoupení z loďky v mini přístavu jsme se ocitli na velice poklidném místě. Na ostrově o velikosti 70 km čtverečních s nějakými 5 tisíci obyvateli totiž nepotkáte jediné auto, ani motorky – jediná možnost, jak prozkoumat ostrov, jsou tedy pouze vaše nohy a síť pěších cest, z nichž některé kamenné cesty jsou ještě z doby, kdy ostrov osídlovali Inkové.
S průvodcem, který na nás čekal v místním mini přístavu, jsme se vydali na sever ostrova. Prošli jsme pláží, kde se rochnila prasata domácí, k jakési menší brance, u které jsme zaplatili vstupné jedné postarší paní. Pomysleli jsme si sice něco o „vydřiduších“, jelikož to nebyl nijaký oficiální poplatek, ale na druhou stranu částka nebyla nijak závratná, tak jsme jí to mlčky dali. Pokračovali jsme cestou do kopce, která se táhla mezi domečky místních, kde na zahrádkách pracovali místní a pásly se tam ovce, prasata a sem tam pár oslů, dokonce jsme viděli i jednu krávu v jednom nedostavěném domku. Ve svazích na zemědělských terasách, které pravděpodobně taktéž pocházejí z dob Inků, místní pěstují quinou, brambory a další důležité plodiny pro místní obživu.
Celý ostrov je úžasnou hrou barev přírody – tmavě modrá voda jezera Titicaca vytváří pěkný kontrast se zelenou a okrovou barvou půdy a v některých zátokách přechází v téměř tyrkysovou barvu a tím připomíná ostrovy v evropském Středozemním moři.
Ostrov se nachází v nadmořské výšce kolem 4.000 m a je celkem hornatý a kamenitý, tudíž pohyb po ostrově byl náročnější, než jsme si mysleli – při každém rychlejším pohybu jsme se dost zadýchali nebo se nám motala hlava. V takovýchto výšinách jsme si vždy pomáhali žvýkáním kokových listů a menší hlad jsme zaháněli kokovými sušenkami.
Konečně jsme vylezli na jeden z nejvyšších bodů na severu ostrova, kde se nachází kamenný stůl obklopený pár balvany na sezení. Mesa Ceremónica, jak se také místu říká, Inkům kdysi sloužil jako obřadní místo, kde se obětovala zvířata a lidé. Dnes tu často poklidně sedí svačící turisté a kolem na trávě se pasou ovce.
Nedaleko Mesa Ceremónica se nachází jakási kamenná skála nazývaná Titi Khar’ka (také známá jako Skála Pumy), po které bylo pojmenované celé jezero Titicaca. Náš průvodce v ní tedy viděl spíše žábu a také mluvil něco o výměně energie na tomto místě. Tak jsme se každý opřeli a čerpali onu energii. 🙂
Od posvátné skály jsme pokračovali dále k ruinám Chinkana (také známé jako El Laberinto), které za Inků bývaly palácem přístupným pouze vyvoleným a nebo těm, kteří zkrátka přinesli kokové listy (což by znamenalo, že korupce existovala i ve vyspělé incké civilizaci). Tekl tu ze zdi malý pramínek, u kterého průvodce tvrdil, že ta voda z vás smyje vše špatné. Naplnil tedy jednu lahev a postupně nám každému nalil trochu do dlaní, abychom si omyli obličej. 🙂
Poté jsme měli na výběr: buď si dáme tříhodinový pochod na jih ostrova, kde nás loď vyzvedne za 2 a půl hodiny, nebo se se klidně a kochajíce s krajinou vrátit do přístavu, odkud měla vyplout loďka na jih ostrova a posbírat ostatní, kteří se rozhodli pro tříhodinový pochod zkrácený do dvou a půl hodiny. S většinou ze skupiny jsme volili druhou možnost místo riskování, že nám loď ujede (to jsme ještě nevěděli, že osud tomu chtěl a loď nám měla ujet tak jako tak). A tak jsme se ve dvou kochali krajinou, fotili a pozorovali život ve vesničce Challapampa.
Cestou jsme potkali pár místních – ženy nesoucí na zádech barevné deky naplněné nejspíš vlnou nebo jídlem a za chůze předoucích vlnu, muže pracující na zahradách a starající se o zvířata. Ve vesničce jsme pak zkoušeli používat naučené aymarské fráze od průvodce, čímž jsme místní trochu zaskočili. Nicméně byli velice milí a odpovídali nazpátek, to jsme se však již nechytali, tak jsme se usmáli, rozloučili a šli dál…
…Až jsme došli do přístavu, kde již nikdo ze skupinky nebyl, pouze několik prázdných bárek. Bylo nám to divné, a tak jsme zkontrolovali na tabuli hodiny odjezdu lodí a zjistili jsme, že ta naše odsud již odjela a v hodinu odjezdu, se kterou jsme původně počítali, měla již odjíždět z jihu ostrova a ne ze severu, což jsme tedy nějak popletli. Nikde nikdo, a tak jsme se rozhodli navštívit pár místních a poprosit je, zda by nás někdo neodvezl svou bárkou na jih ostrova. V jedné restauraci seděl pán, který kvůli nám ani nedojedl svou polévku, a za nějakých 200 bolivianů se vydal pro svou loďku, aby nás v rychlosti dopravil na jih, kde jsme jen tak tak stihli naší loď zpět do Copacabany.
Hlavní ekonomickou aktivitou ostrova Isla del Sol je farmaření, rybolov a ručně vyráběné předměty, ale v poslední době i cestovní ruch. Je tu pár restaurací, kde můžete ochutnat zdejší typické pokrmy jako polévku z quinoi nebo velikého pstruha vyloveného přímo v jezeře Titicaca. Určitě si dejte čaj z koky (zde se mu říká „soroche„), který pomáhá při nemoci z výšek. Pokud byste tu rádi strávili celý den či dva a mít tak dostatek času na prozkoumání celého ostrova a dalších inckých ruin (kterých tu je několik desítek), najdete tu dokonce několik ubytovacích zařízení.
I když jsme neměli možnost porovnat s peruánskou stranou jezera Titicaca, z Isla del Sol jsme byli nadšení. Byl to krásně strávený den v přírodě s příjemnými lidmi nezkaženými civilizací.
Neměl jste někdo možnost navštívit obě strany jezera Titicaca – peruánskou i bolivijskou? Zajímalo by mě, jaká se vám více líbila a proč?
Líbil se vám článek?
Uložte si ho na Pinterestu nebo ho sdílejte na sociálních sítích! 🙂
